Co je parkour
V následujícím textu se pomocí kompilace svých předchozích příspěvků do fóra parkour.cz pokusím shrnout několik základních pojmů, které definují parkour stejně jako traceura samotného. Mnohým bude celý text velmi povědomý, mnohým se bude zdát zbytečný, ale i já sám si občas rád přečtu takové základní shrnutí toho, co vlastně dělám (a proč).
Samozřejmě se nechci pokoušet o DEFINICI parkouru jako takovou. Ne, že bych úplně souhlasil s Chrisem “Blane” Rowatem, ale… V parkouru lze najít několik spojujících prvků, které jsou pro všechny stejné, ale každý tyto věci bereme a užíváme v jiném prostředí – ve svém prostředí. Takže na následujících řádcích není (a ani nechci, aby byla) úplná definice, ale pouze výčet toho, co je pro parkour, podle mého názoru, podstatné.
Všechno, co je v tomto textu, je parkour. Ne všechno, co je parkour, je v tomto textu. Nejsem totiž bezedná studnice parkourových moudrostí, stále a každý den se učím něco nového a přispívám tak ke svému vnímání světa (a tím pádem i parkouru). Především je ale parkour v mnohém řečí těla, kterou lze do řeči slov přeložit jen velmi těžko…
Co je parkour
Parkour je přirozený trénink těla a mysli, zdokonalený moderními znalostmi a metodami, s cílem stát se všestranně silným člověkem schopným pohybovat se efektivně ve svém přirozeném prostředí (městě, lese, poušti, džungli, moři…) bez jakýchkoliv omezení, ať už vlastního těla či okolních překážek, či dokonce omezení času (dlouhodobě). Je velmi úzce spojen s Méthode Naturelle, takže trénink není samoúčelný, ale mimo vlastního rozvoje a užitečnosti sobě pěstuje respekt k okolnímu prostředí a ostatním lidem a také jakýsi pocit, že silný člověk by měl pomáhat, ať už je příležitost jakákoliv (nosit skříně do pátého patra, uklidit odpadky v okolí bydliště nebo sundat stařence z vedlejšího domu její zaběhlou kočku ze stromu). Parkour je užitečná pohybová disciplína, založená na efektivitě pohybu, proto v praxi v podstatě odmítá akrobacii, která je neužitečná, energeticky náročná a celkové zbytečná. Výjimky existují, ale je jich velmi málo, takže se na ně není třeba vůbec zaměřovat.
Pohyby, prováděné traceurem, mohou být na pohled nezvyklé, leč nejsou NEPŘIROZENÉ. Tělo je stavěno na spoustu zajímavých věcí, které jsme již dávno přestali dělat, stačí je jen znovu objevit cvičením. Pak se pohyby pro trénujícího člověka stanou obvyklými a zůstanou nezvyklými pouze pro diváka-laika.
Parkour nemá ŽÁDNÉ předepsané techniky. Některé pohyby jsou obecně známy jako užitečnější, jako účinnější, ale vždy je třeba jistých obměn, aby bylo dosaženo optimálního výsledku při překonávání překážek. Takže přestože lze nalézt “seznam parkourových technik,” tento není a ani nikdy nemůže být definitivní. Stačí trochu šikmá zeď a saut de chat je úplně něčím jiným. Stačí trochu pružnější člověk a z přeskoku zábradlí je najednou proskok. A co třeba v takové džungli, tam je všechno úplně jinak… Člověk provozující parkour se vlastně učí využívat co nejlépe svého těla i prostředí, aby úspěšně dosáhl svého cíle (a přitom se nijak nezranil a mohl se pohybovat dále).
Jednou z frází, které se používají při definování parkouru, je “překonávání překážek.” To je ovšem fráze velmi ošemetná. Totiž, jak už jsem popsal, parkour je především aplikací tréninku a využití efektivního pohybu v přirozeném prostředí. Pokud si představíte překážku jako cokoliv v prostředí, pak ano, ale většina lidí má představivost omezenou prostředím, v němž žijí jako roboti, takže je pro ně překážkou jen zeď – zábradlí – plot… Ovšem překážkou je myšlena překážka metaforicky, tedy všechno, co nám stojí v cestě. A to může být jak naše vlastní tělo, tak například počasí, v poušti například vzdálenost a na moři velké vlny, v džungli třímetrové rostliny a ve městě třeba ty zdi… Říkejme tedy raději “naučit se pohybovat efektivně v přirozeném prostředí.”
Parkour je nesoutěžní, nelze v něm soupeřit ani nic vzájemně poměřovat. Je výrazně zaměřen na jedince, přičemž každý jedinec žije jiný život v jiném prostředí, na které se přizpůsobuje, takže ani dva lidé trénující parkour se nebudou pohybovat úplně stejně. Poměřování dovedností je navíc popřeno účelností, efektivitou parkouru: předvádět se nebo soutěžit jen pro vítězství není účelné. Samozřejmě, osoba trénující parkour se může zúčastnit nějakého závodu, soutěže, při kterém zužitkuje svůj trénink a třeba i některé techniky, něco takového ale není parkour, je to prostě něco jiného (například přespolní běh).
Stejně tak parkour není extrémní disciplínou. Přestože se některé prvky tréninku mohou zdát nebezpečné, cílem jejich provozování není žádná extáze způsobená žlázami, ani předvádění se, ani nic podobného. Každý, kdo chce s parkourem začít, musí opravdu začít od začátku a velmi pozvolna a kontrolovaně posouvat svou mez, než se dostane do bodu, v němž se bude pohybovat naprosto kontrolovaně a sebevědomě, přičemž ostatní (laická veřejnost) takový pohyb budou považovat za nebezpečný a extrémní. Pro rozvoj člověka je však takový pohyb velmi důležitý, protože ho posouvá vpřed tak, jak by pohyb jiný nemohl. Přesto musí mít nejprve obrovskou jistotu a předchozí krok zopakovat nespočitatelně mnohokrát, než udělá ten další.
Nelze naprosto přesně určit, co parkour je a co už ne. Je to disciplína založená především na pohybu a jeho efektivitě. Je to dynamická disciplína, protože je součástí prostředí a tedy se s ním mění a vyvíjí, a stejně tak je ovlivňován tělem každého jedince a jeho změnami. A je to také soubor myšlenek a pouček, které pomáhají při tréninku i v životě… Parkour je mnoho věcí a nejspíš ho nikdy nikdo nebude moci naprosto přesně vymezit, ale některé věci jsou pro něj podstatné vždy, některé věci se nemění, některé věci jsou v parkouru vždy stejné… Být a vytrvat – Etre et durer.
Pohnutky traceura
Dříve, než popíšu některé z myšlenek, o kterých traceur přemýšlí ve svém životě, rád bych zmínil, že i tato oblast je neuvěřitelně široká a může se, s ohledem na různá prostředí a doby, poněkud (i když věřím, že ne příliš) lišit. I přes veškerou snahu však nemohu s jistotou tvrdit, že se mi podaří obsáhnout vše. Mohu se tedy pokusit pouze o shrnutí pro většinu traceurů obecně důležitých myšlenek. Některé z nich už jsem více či méně popsal výše, některým se tedy budu věnovat podruhé, některé teprve popsat hodlám. Jen chci ještě upozornit, že přestože se tyto myšlenky pokusím pojmenovat, nejde o žádné vtloukané poučky stylu “salta nejsou parkour.” Je vždycky třeba zamyslet se, jak takovou myšlenku zužitkovat v dané situaci a ne ji jen bezhlavě přijmout – první věc je tedy: vždy je třeba myslet!
O parkouru se říká, že jde o “filosofický směr.” Chtěl bych se trochu zastavit a vyjasnit tento chybně používaný pojem. Parkour není filosofický směr v tom smyslu, jak ho chápe vědecká obec. Raději tedy používám výrazu “žitá filosofie.” Tento pojem ve mně mnohem více vyvolává dojem, že parkour obsahuje morální poučky, zásady, zákonitosti a rady do života, nikoliv jakési hledání neznámé pravdy a odpovědi na otázku “jak vnímáme svět a je vůbec poznatelný?!”
Parkour funguje jako “brýle,” kterými se člověk dívá na svět. Má schopnosti, trénuje, ovládá svoje tělo a dokáže vnímat své okolí velmi detailně a zhlédnout situaci rychle. Tyto pěstěné vlastnosti, stejně jako různé tréninkové i jiné postupy a myšlenky, lze aplikovat i v normálním životě, často velmi úspěšně. A pohyb, ten je součástí člověka téměř vždy, takže ani při úplně obyčejné procházce lesem se člověk parkouru nevyhne…
Etre et durer (FR). Být a vytrvat. Základní motto parkouru, které i ve dvou slovech obsahuje spoustu informací, možná víc, než cokoliv jiného, co bylo poté v parkouru řečeno. Už několikrát jsem se pokoušel rozebírat jeho význam (bohužel mnoho z těchto rozborů se v dnešním virtuálním prostoru nakonec prostě ztratí): etre, být, může znamenat být teď, být v pravou chvíli na pravém místě, být užitečný, ale také být silný, být schopný, existovat jako uvědomělá lidská bytost (atd.). Durer, vytrvat, může znamenat vytrvat v plnění svého úkolu, ale také vyhýbat se zraněním teď, stejně jako dlouhodobě, tedy zůstat silným po co nejdelší možnou dobu (třeba až do konce života), nebo například chovat se ke svému okolí tak, abych v něm mohl zůstat a trénovat (atd.)…
Když už jsme u “vytrvat,” zmíním jednu důležitou parkourovou myšlenku: snahou traceura by měl být kvalitní, zdravý život a zdravé tělo, které vydrží až do konce života. Nejedná se o žádné zběsilé dosažení vrcholu za každou cenu, jak je známé z mnoha sportů (přičemž většina sportovců časem s většími či menšími zdravotními problémy odchází “do důchodu”), naopak je parkour založen na postupném a kontrolovaném rozvoji a udržování správné hladiny, pravidelném cvičení a sledování svého těla (přičemž je v mnohém podobný původním, západní mentalitou nezměněným bojovým uměním), takže člověk zůstane zdravým a užitečným…
Naprosto klíčová myšlenka pro parkour je užitečnost, účinnost, efektivita. Cokoliv, co traceur dělá, dělá tak, aby to bylo účinné. Aby to mělo smysl a přitom to vzhledem k situaci vyžadovalo co nejmenšího množství energie, a zároveň (viz. etre et durer) aby nedošlo k žádnému zranění okamžitému či aby nějaký pohyb nevedl ke zdravotním problémům pozdějším. Proto je pro každého traceura v první řadě důležitá bezpečnost (jeho i ostatních), a až teprve poté rychlost a plynulost pohybu – když člověk spadne a zlomí si nohu, pak je mu jakákoliv rychlost nebo plynulost naprosto k ničemu…
Zůstaňme ještě chvíli u užitečnosti. Trénink se může zdát samoúčelným, ale jeho cílem je rozvinout určité schopnosti, kterých pak můžeme využít v různých situacích, respektive je jeho cílem nás všeobecně připravit na různé eventuality (proto je často zdůrazňováno, že důležitější je všeobecná síla a obratnost, než umět přeskočit zábradlí na tisíc způsobů, protože na síle a obratnosti lze založit i improvizovaný pohyb, kdežto tisíc druhů přeskoku bude vždy jen tisíc druhů přeskoku, nikdy se nelze naučit přeskok přes každou překážku, navíc, prostředí je dynamické a tak každá změna vstupních podmínek mění potřebný pohyb… výhodnější je tedy univerzální základ, na kterém lze v případě potřeby stavět). A co se týče využití v praxi, je opět vždy třeba si uvědomovat v první řadě bezpečnost. Můžete zběsile naběhnout do hořící budovy, ale když si něco uděláte, nejen, že nezachráníte nikoho dalšího, ale navíc ohrozíte ostatní (když budou muset zachraňovat dalšího člověka). Proto je třeba vždy jednat klidně a často i pomaleji a opatrněji, protože klidný člověk se lépe soustředí a udělá tedy mnohem méně chyb.
Jak už jsem zmínil, parkour pěstuje ohleduplnost, vůči svému tělu, ale i vůči okolí, kterému se snažíme pomáhat (taky proto, aby nám to nějak oplatilo, aby lidé byli v pohodě, když jim trénujeme na zábradlí před domem). Člověk věnující se parkouru by měl přijmout fakt, že může poškodit nějaký objekt a pokusit se tomu vyhnout nebo to nějak vynahradit (úklidem apod.), a zároveň by měl respektovat i varování a návrhy lidí (s jistou rezervou, my sami bychom měli vědět, kde jsou naše hranice při tréninku na nebezpečnějších místech). Jakýkoliv projev vandalismu plyne pouze z neznalosti té které osoby, a jak tento člověk, tak jeho projev nemůže být s parkourem spojován (byť by to sám prohlašoval).
Mimo toho parkour obsahuje i další myšlenky. Některé jsem už popsal na tomto blogu, některé jsou zachycené jinde, a některé bude ještě třeba objevit… takže nepřestávejte hledat.